3 hodiny ráno – „BUDÍČEK, děcka vstávat!!!“ Hanča, Míša a Jarík kupodivu bez řečí vyskočí z postele a začíná každodenní ranní činnost. Jenže tento den není jako každý jiný. Je jedinečným a nezapomenutelným dnem v našich životech. Jedeme se účastnit mše svaté do Brna s papežem Benediktem XVI. stejně tak jako 120 000 lidí nejen z naší republiky.

      Odjíždíme autobusem ve 4.00 hodiny z Dačic. Jsme samozřejmě poslední,, kteří nastupují do autobusu, ale stihli jsme to včas. Pan farář Polenda a Pezlar nás přivítají a my se pozdravíme s dalšími poutníky (také s Aničkou Syrovátkovou, panem Bauerem s Markem a pani Neshybovou s Verčou, Lukášem a s Vendulou Fučíkovou). Cesta uběhla celkem rychle, neboť jsme dospávali spánkový deficit. Blížíme se k Brnu a již jsme všichni ve střehu. Ještě honem vzbudím Jaríka, který pospává panu farářovi na rameni, aby viděl blikající auta policistů a  hasiče, kteří osvětlovali dálnici. Dokonce nás navigují „mažoretky“ – jak říká pan farář policistům se svítícími červenými tyčemi, kteří s nimi na všechny strany točí a mávají. A už vidíme na druhé straně dálnice putující poutníky. Se vzdechem :“Chudáci, takovej kus cesty, ty ale budou bolet nohy.“ ještě netušíme, že nás policisté odkážou přibližně do těch samých míst. Venku je stále tma, ale jasně rozeznáme skupinku krojovaných poutníků, neboť „chalanům“ péra z klobouku sahají až do výšky našich oken.Míša dostává záchvat smíchu: „ Ty jo, takový péro!“  Smích nás přechází, když otáčíme autobus a jedeme vlastně zpět – směr Praha a jedeme a jedeme a kolem samé skupinky poutníků. Policie nás zavedla do zeleného parkovacího sektoru č. 4 u 198 km a náš autobus dostal číslo 68. Kolem šesté vystupujeme z autobusu a nabíráme směr Tuřanské letiště. V pravém pruhu parkují autobusy, krajnice je vyhrazena pro pěší, levým pruhem neustále projíždí motorky a auta s modrými blikajícími světly policistů. Pomalu se rozednívá - krásný nezapomenutelný zážitek. Poutníci z Čech, Moravy, Slovenska a Polska se mísí mezi sebe. Brzy jsme pochopili, že kdybychom měli být ve stanovenou dobu na místě (tj. do 7.10 h.), nepomůže nám ani běh. Autobusů přibývá, průvod houstne a zpomaluje. Předbíháme dvě Slovenské poutnice s transparentním názvem jejich obce. „Zdraví Vás Staré Hobzí!“ říkám já a ženy pozdrav opětují. „A koľko kilometrov je ešte na letisko?“ „Ještě asi tak kilometr a půl.“ A to už máme asi tak dva a půl km za sebou.

     Další úžasný zážitek během cesty na letiště: po malém zdržení na toaletách (poznámka pro ty, kdo neviděli záchodky v televizi: bylo jich tam opravdu hodně) jsme se vmísili do davu jemnických poutníků. „Hanko, Hanko!“ slyším ze zadu. Teta Nováková z Ostojkovic. O kousek před námi spolužačka z Teologické fakulty z Jemnice. Také jsme se viděli s jinými poutníky z Dačic, kteří s námi ale autobusem nejeli. Jaká náhoda.

     Během cesty dostáváme dárkové balíčky s pláštěnkou, pohlednicí, mapou a cédéčkem. Jak milé. Pak nás organizátoři před letištěm rozdělili na dvě skupiny. Sektor A vlevo, sektor B vpravo. Jinými slovy Hobzí vlevo a Jemnice vpravo. Cestou míjíme další řadu toalet. Před vchodem do našeho sektoru A6 si jdeme pro Vatikánské vlaječky, abychom mohli máváním přivítat svatého Otce. To se už ale od nás odloučil pan farář. Má místo pro VIP jako i ostatní duchovní. Musí ale projít bezpečnostní kontrolou. My zabíráme místo v blízkosti velkoplošné obrazovky, ve které sledujeme veškeré dění. Sedáme na židličky, vytáhneme z batohů snídani a necháme se unášet velmi příjemnou atmosférou za zpěvu Jiřího Pavlici a Hradišťanu. Vítá poutníky ze Slovenska, Polska a Rakouska. Každému z nich zpívá píseň v jejich rodném jazyce. Zjišťujeme, že i blízko nás jsou poutníci ze všech těchto zemí. Nacvičíme ještě společné odpovědi v latině a již s netrpělivostí očekáváme přílet našeho pana prezidenta. Jelikož jsme při snídani vypili téměř všechny tekuté zásoby, mířím ke stánku s první pomocí, kde mi pani ochotně dolévá do termosky pitnou vodu.

     Pak již asi vše znáte z televizních obrazovek. Přílet pana prezidenta Klause, přílet a přivítání svatého Otce Benedikta XVI., průjezd papeže v papamobilu a žehnání lidem a mše svatá. Věřte ale, že jiné je vidět vše z pohodlí domova v televizi a jiné je být celou svou bytostí všemu přítomen.

     A tak po skončení mše svaté vyhlašují organizátoři sektory, které mohou odcházet z letiště jako první. Sektor A6 je mezi nimi. Sbalíme židličky, najdeme se opět s panem farářem a vydáváme se na zpáteční cestu. Po chvilce chůze vidíme odlétat letadlo svatého Otce, za pěkný kus cesty odlétá i pan prezident. Vracíme se spokojení. Nechce se nám ani domů, tak se ještě před odjezdem domlouváme, že v pouti budeme pokračovat.

     Autobus nebylo těžké najít, sešli jsme se v krátké chvíli všichni dačickohobezští poutníci až na jednoho. Kdo nám chybí? Pan farář Pezlar. Čeká na letišti, až odletí obě letadla. Tak proto to zdržení. A už jedeme. Podle předchozí dohody pokračujeme v pouti : zatímco my s Aničkou a panem farářem jdeme v dačické cukrárně s dětmi na zmrzlinový pohár, dačický pan farář se ubírá do kostela pomodlit se za nás za farníky.

Spokojenost na všech stranách.