Celý víkend začal cestou ze Starého Hobzí do Kuřimi, kde na nás čekala horolezecká stěna. Až tam jsme zjistili, kolik nás vlastně je, protože někteří jeli už z Báňovic, další se přidali v Dačicích a Jemnici a poslední přibyli až v Brně. Celkem nás bylo 18 kousků. No, nápad to byl skvělý - zničit ,,mládež“ hned na začátku. Mládežníci mají ovšem sil dost, a tak to pro ně nebyl žádný problém:

STĚNA KUŘIM

Kuřim 14.11.2008, jsme na stěně (horolezecké), lezli jsme nahoru a dolů, pak vpravo a vlevo a to jak v kladných tak záporných směrech po osách X, Y, ba dokonce i Z. Ve sprše nebyla teplá voda, po chvíli se do sprchy vetřely holky, načež je Mareček pasoval na vtěrky. Byli jsme všichni velice unavení, neboť takový výkon, který jsme předvedli, zasluhuje pochvalu. Dlouho jsme nemohli usnout díky exotům, kteří nocovali s námi, ale vše dobře dopadlo a druhý den nás ani nic nebolelo…Nebo jo?

Pro Vás napsali Marek a Dave

Po probuzení, vyčištění chrupu, kosmetických rituálech, pomodlení se a po silné kávě se vydáváme do Tišnova, kde nás čeká primice bratra Prokopa:

PRIMICE
Z Kuřimi ze stěny jsme ráno odjeli vlakem do Tišnova a šli jsme do klubu ČAS. Tam to bylo velice super. Byly tam počítače a taková herna, kde bylo stolní fotbálek, ping-pong a boxovací pytel. Pak po hodince jsme šli do Porta Coeli, kde měl jeden mladý kněz od trapistů primici. Bylo to asi 2 km od Tišnova a tak za 10 minut jsme tam byli. Bylo tam docela dost lidí, a tak jsme si šli sednout dovnitř. Měli to dobře vymyšlený, takže ti, co byli vzadu, neviděli, ale mohli se dívat na plazmovou televizi. Obřad trval téměř 2 hodiny. Pak po tý primici byl raut (neboli pařba pro ty nejbližší) a my díky našemu panu faráři a jeho kontaktům jsme se tam také dostali. Když jsme přišli dovnitř, byl tam stůl s různým pitím od vín až po džusy  - samozřejmě jsme si dali džus, jelikož nám ještě 18 nebylo (kromě vedoucích). Po vypití džusu jsme přišli do druhé místnosti, kde bylo občerstvení nebo spíš tuny jídla. Od sladkostí a všelijakých ovocných pohárů, těstovinových salátů po řízky. Vzadu se vydávaly teplá jídla, např. guláš, čína, kuřecí řízek se salátem. Po takové hodině cpaní jsme se vrátili do klubu Čas. Všem se to určitě líbilo, klukům asi nejvíc obsluha, kterou tvořily holky z hotelovky.

Pro Vás napsal Vašek

Po primici jsme si opět zašli trochu zasportovat do tišnovské tělocvičny. Někdo tvrdě makal při fotbale, někdo se mezitím konečně sprchoval teplou vodou. Z haly všichni (téměř všichni) vyšli vymydlení a navonění:

FOTBAL

V sobotu od 16:00 do 18:00 jsme měli pronajatou tělocvičnu v Tišnově, byl domluven přátelský zápas s místními adolescenty. Po převlečení do cvičebních úborů bylo utkání zahájeno. Ze začátku jsme měli navrch, ale v průběhu zápasu domácí srovnali. Zápas vyústil až v dramatickou koncovku, plnou neotřelých nápadů, skvělých a úžasných fotbalových kousků, na které domácí již nenašli odpověď, a podlehli našemu gólostroji vysoko 20:17. Při závěrečném vyhlášení vítězů byl vyhlášen i nejlepší gól a sice ,,gól z půlky“, jenž vsítil David Kott. Po osprchování teplou vodou jsme již šlapali do naší noclehárny, kde jsme zhlédli film a spokojeně usnuli.

Pro Vás napsal Standa

Po krásné noci plné krásných snů jsme se probudili do dalšího krásného dne. Co nás ten den čekalo? Hned ráno po vydatné snídani, kterou tvořila vánočka s máslem a marmeládou (marmeláda byla na výběr oranžová nebo červená trapistická z granátového jablka – ooo mňam.), jsme se vydali na mši opět do Porta Coeli. Po mši jsme si „museli“ zasloužit oběd, tudíž jsme pomohli odnosit pár židlí a lavic. Jestli jde vše tak lehce, tak jsme za vodou. Po úklidu, výborném obědě, který pro nás připravili místní domorodci, jsme se v klídku vydali na vlakové nádraží, jelikož jsme šli až moc v klídku, vlak ujel. Ale žádný strach! Za delší chvíli jel další, takže jsme nakonec do Brna přeci jen dorazili. Spolu s K., která poprvé v životě nastoupila do „šaliny“, jsme se popovezli až k Technickému muzeu:

TECHNICKÉ MUZEUM

Když jsme se dozvěděly, že jdeme do Technického muzea, myslely jsme si, že je to jenom pro kluky. Jenže když jsme vešly dovnitř, velmi nás to zaujalo. Zjistily jsme, že technika není jenom pro kluky. Nejvíce nás bavila technická herna, kde jsme si mohly vyzkoušet, jak technika funguje. V té herně byla zajímavá koule. Uvnitř koule bylo elektrické plazmové jádro, když jsme se dotkly koule, tak jsme byly nabity a stoupaly nám vlasy na hlavě. Byla to sranda. V 16:00 hodin byla přehlídka vodních a parních motorů. Prohlídku nám ukazoval hrozně, hrozně potichý pán. Musely jsme mu odezírat ze rtů (ke svačině měl určitě toasty s medem). Také tam byly vystaveny motorky, které měly moc velké vejfuky. Byly hrozně srandovní.  Doporučujeme, abyste se tam také koukli, bylo to fakt SUPER.

Pro Vás napsaly Klára + Monika + Karolína

Po tomto zážitku jsme se přemístili do Bystrce, kde jsme kempovali z neděle na pondělí. Fara byla útulná, večeři jsme přežili, když se podivná chuť párků utopila v hořčici, a následoval večerní program. Hurááá do kina. Někteří nevěřili, že by byly ještě volná místa, ale optimisté byli přesvědčeni, že to vyjde. Co myslíte? No samozřejmě zvítězili optimisté. Když jsme dorazili do Velkého Špalíčku a mrkli na tabuli, kde bylo napsáno, že všude je volno a můžeme kam chceme, tak každý šel podle svého výběru na nějaký film:

KINO

V neděli večer jsme se dozvěděli, že půjdeme do kina. Mohli jsme si vybrat ze tří filmů (Madagaskar 2, Anglické jahody, James Bond 007). Na Madagaskar šlo 9 , na Jamese Bonda 7 a Anglické jahody 2 lidi. My osobně jsme byly na Madagaskaru 2, který byl o lvu Alexovi a jeho kamarádech, kteří utekli u newyorské ZOO, dostali se na Madagaskar a odtamtud se dostali pomocí letadla, které řídili tučňáci. Najednou jim došel benzín a začali se řítit volným pádem dolů. Pak vytáhli padák a padli na zem (nikomu se nic nestalo). Alex a jeho kamarádi se dohodli s tučňáky, že spraví letadlo, a odešli do volné přírody. Našli spoustu zvířat a zjistili, že král těchto zvířat je Alexův otec. Ale Alex nevyhrál souboj s jiným lvem, a proto musel opustit zvířata a žít sám v divočině. Jeho otec se vzdal kralování a odešel se svojí lvicí také do divočiny. Nakonec zase všichni šli zpět do stáda, jelikož vyschlo napajedlo a Alex s přáteli zjistili, že je na řece udělaná přehrada a tu probořili.

Pro Vás napsaly Verča + Hanča + Lucka

Při návratu jsme byli všichni velice unavení, což znamenalo,že jsme se pomodlili, vyčůrali a umyli (někteří) a šli jsme spát. Nikomu se ráno s vyhřátého spacáku nechtělo. Všichni si chtěli užít to, že konečně nespali na tvrdé zemi, ale měli každý svou postel. Přeci jen vedoucí zvítězili. Následovala snídaně (zase vááánočkáááá), mše (wow jen pro nás) a vyrazili jsme do města, kde nás čekala zvláštní hra:

KARTÁČKOVÁ VÁLKA

V této hře jde o to, že každý soutěžící obdrží kartáček na zuby a tím kartáčkem musí soupeři podříznout hrdlo. Nás sice bylo docela dost, ale měli jsme s sebou děti, které by nemohly chodit samy po městě, tak jsme byli ve dvou skupinách a ještě jsme si tam přidali vylepšení. Každý tým musel zneškodnit někoho z druhého týmu a potom nalézt svědky, kteří nám poskytli informace, jak vypadal hlavní vrah, kterého jsme hledali. První potyčka dopadla pro oba týmy stejně (4 mrtví na obou stranách). Potom jsme se dali každý jiným směrem hledat svědky. Druhá potyčka dopadla také stejně, měli jsme potyčku s Muži zákona (s Policií), ale žádné větší problémy z toho nebyly. Třetí bitka dopadla 8:1 ve prospěch druhého týmu. Potom už žádné bitky nebyly. Vydali jsme se hledat druhý tým, a když jsme je objevili, zjistili jsme, že už byl vrah objeven. Sláva vítězům, čest poraženým. Po této hře jsme se vydali zpět na faru do Bystrce. Ale před nástupem do tramvaje dostala naše redaktorka LENKA hobla ke svým 22. narozeninám.

Pro Vás napsal Jenda

Návrat na faru byl plný očekávání, co bude k obědu. Dlouhou chvíli nám krátilo psaní článků do Farního časopisu (viz výše). Potom jsme ucítili opravdu ,,vábnou“ vůni oběda. Špagety byly vynikající. Ale co to? To už je tolik hodin? No, tak to máme co dělat. Rychle úklid, balení, honem na tramvaj a snad to stihneme. Stihli jsme to, ale bylo to ,,vo fous“. Dorazili jsme všichni v pořádku a máme na co vzpomínat.

Hlášky a postřehy z víkendu, které zřejmě veřejnosti nic neřeknou, ale účastníkům zájezdu ano:

,,Von se nemyl zase!“             ,,Ty párky k večeři mi připomínaly večeře na INTRU!“                                                  

          ,,Lenka byla hodná!“              ,,Vrah byl zhulenej!“                  ,,To není MELOUN!“

,,Musela zasáhnout policie!“         ,,Teď je na velký!“         ,,Už je oběd?“

"Kde mám ty růžový bačkůrky?"

L: ,,Stando a Jendo, vy jste spolu na pokoji na intru?“

S: ,, Ne!“

L: ,,A vídáte se přes týden?!“

M: ,,Jasně ne! Jsou spolu na pokoji.“

               ,,Lenička dostala na ulici hobla.“              ,,Nekecej a lez!“

DOSLOV

Primice – první mše sv. v domovině nově vysvěceného kněze, bývá slavnostní, až velkolepou událostí. Středobod je ale jinde. Proto jsem se vydal o dva dny dříve (13. 11.) do západních Čech, kde mělo proběhnout kněžské svěcení přímo v klášteře trapistů v Novém Dvoře.

Od auta vidím nový kostel – budova asi z betonu, bez oken - přilepená k baroknímu statku. Přemýšlím, zda se mi líbí nebo nelíbí. (Zaráží mě na několika místech oprýskaná omítka. Vždyť byl dokončen teprve před čtyřmi lety? Kostely se svými vitrážemi, obrazy a sochami jsou knihou o Bohu. Tohle je spíš vyprávění o člověku. Prý už to ale trapisté u stavební firmy reklamovali…) Vyosené klenutí vstupní branky mě přesvědčilo – líbí se mi. Usedám do poslední lavice a pohled na interiér všechny předchozí pochybnosti převálcoval - je to krásná stavba! Není zde hra světla a stínu. Z bílých zdí září okna bílým světlem (spíš jsou to jakési průduchy, kterými sice není vidět ven, ale žluté denní světlo se jimi po několika odrazech dostane jako bílé dovnitř). Napadla mne Březinova slova: „Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla, ještě většího, většího světla.“

Během obřadu, který trvá dvě a půl hodiny přijímá mnich Maria Prokop z rukou biskupa kněžské svěcení. O liturgii by se zde dalo opřít, nic v ní neruší, nic nepřebývá a čas v ní není podstatný – pro nikoho. Jedna z mnoha podob slavností, při kterých se Bůh svěřuje do rukou člověka. To je opravdu tajemství víry, kterého jsem se opět mohli účastnit.

Odjíždím z místa, jehož život je nevěřícími vnímán jako bizardní, a i věřící nad jeho nároky kroutí hlavou a zdají se jim přemrštěné. Chápu, že to tak musí být, aby to byl opravdu živý klášter a ne penzion pro stárnoucí pány. To mi potvrdila i věta z rozhovoru s br. Prokopem: „Intenzivní mnišský život nedá moc příležitostí uhýbat z problémů, něco si namlouvat.“  - Takže nohu na plyn a zpět do všednosti. A neuhýbat z ní.